Pokud chcete, aby dítě udělalo, co od něho žádáte, nejprve získejte jeho pozornost, ujistěte se, že vás vnímá. Foto: shutterstock.com

Znali jste se v této scéně? Pokud ano, můžete být klidní, nemáte ani špatné, ani líné, ani hluché dítě. Pouze takové úplně obyčejné, kterému je třeba mnoho věcí mluvit opakovaně. Proč? Takto to zkrátka je a to z několika důvodů.

Výchovná poradkyně z portálu mamedeti.sk Kateřina Winterová přibližuje ty nejzásadnější: „Děti mají nezralý mozek. Vyvíjí se a laicky řečeno – ještě se mu jen vytváří schopnost rozhodovat se, analyzovat slyšené slova či vytvářet si vlastní úsudek … Jejich samoregulační schopnosti nejsou dostatečně vyvinuté, mozek funguje jinak než náš dospělácký.

Druhým důvodem je, že děti mají i jinou míru udržení si pozornosti jako my dospělí. Na to často zapomínáme. Mívají problém reagovat, zachytit a zanalyzovat všechna slova, věty a instrukce, které jim říkáme.

No a do třetice – neslyší nás. Ano, jak jednoduché. Ale i toto je důvod, proč některé věci musíme opakovat. Děti nás totiž neslyší. Jsou soustředěny do své hry, skládají si puzzle, hrají se s panenkami, autíčky a naše slova se jim mohou zdát jako něco, co sice slyší, ale nevnímají. Věnují svou pozornost hře, která je pro ně důležitá. Je to jako když vy pracujete a dítě vám něco přijde říci – nevnímáte pořádně, co vám říká, ale registrujete ho, „vysvětluje.

Získejte si pozornost
Rodiče by si měli podle ní uvědomit, že dítě to nedělá naschvál, aby je rozzlobilo, ale že přemýšlí zkrátka jinak a má jiné vnímání světa.
Aby nás děti poslouchaly
Pět dobrých rad Kateřiny Winterová

1. Pokud něco chcete, řekněte to dítěti v jeho přítomnosti – nekřičte na něj z vedlejšího pokoje.
2. Pokud dívá pohádku, hraje se, poslouchá hudbu, stopněte jeho činnost, ztište hluk z elektroniky a řekněte mu, co chcete.
3. Neopakujte dokola. Řekněte to maximálně dvakrát a potom na potřetí přistupte k dítěti, získejte si jeho pozornost pohledem, dotykem a jasně mu řekněte co potřebujete, co chcete, co se bude dít …
4. Stanovte jasná pravidla a harmonogram činností, které od dětí požadujete. Například: Přijdeme ze hřiště, umyjeme si ruce, a až pak se najíme či napijeme. A toto vyžadovat. Jednoduše jsou činnosti a povinnosti, které by se měly u dětí zautomatizovat. Říká se tomu i správné návyky.
   U malých dětí doporučuji vizuální pomůcku – na papírky jim nakreslete postupně činnosti, které mají udělat, co od nich nejčastěji požadujete. Například úklid si pokoje před večeří: Nakreslete pokoj s uloženými hračkami a potom nakreslete večeři. Jedna činnost předchází druhou. Děti si to zautomatizují a vy už nemusíte dokola vysvětlovat a opakovat. Jednoduše je to pravidlo, které nejen slyší, ale ho i vidí znázorněno.
5. Nebuďte na sebe přísný. Nečekejte od sebe, že nikdy neztratíte trpělivost, že budete dokola vysvětlovat s klidem, a že vaše děti budou dobré, pouze pokud budou na první slovo poslouchat. Jste rodič se svými vlastními limity. Nejste dokonalý, ani děti. To ale neznamená, že jste špatný rodič. Někdy děti dospělé ignorovat proto, že mají svou vlastní představu, co budou dělat a jak se hrát. „Nechtějí dělat to, co od nich požadujeme, protože cítí, že omezujeme jejich hru a jejich samotných. A omezování nemá nikdo rád, ani děti. Ty naše pokyny a rady vnímají jako zasahování do jejich hraní, do jejich zábavy a objevování světa … „

Co by měli rodiče dělat? Podle Kateřiny Winterova je důležité zvolit správnou komunikaci. „My rodiče často něco zakřičíme něco dětem do vedlejšího pokoje a očekáváme, že poslechnou. Oni však nereagují a proto křičíme dokola. Přitom si myslíme, že to nás určitě naschvál neposlouchají, „popisuje.

Pokud dospělý něco od dítěte chce, měl by přijít za dítětem, ujistit se, že ho slyšelo a vnímá. „Zvláště u některých dětí je třeba se jim podívat do očí, případně je chytit za ramena, za ruku a zopakovat jim to. Upoutat celou jejich pozornost, „říká. Smysl podle ní nemá ani věčné opakování. „Řekněte to maximálně dvakrát, potom přistupte k dítěti, získejte si jeho pozornost pohledem, dotykem a jasně mu řekněte co potřebujete,“ radí.

Kdo nikdy nevyzkoušel rebelii?
Někdy je problém ne to, že děti neudělají, co jim dospělí kážou, ale naopak – dělají, co by neměli. „Máme doma společnou bránu se sousedy, která sotva drží pohromadě. Dětem jsme vysvětlili, aby se na ní nevozili, protože se rozpadne, ale oni si i tak dělají po svém. Nejednou jejich musím okřiknout, už nevím, co s tím, „přibližuje svůj problém s dvojčaty-prvák Zuzana.