„Zatímco v nemocnici mě napichali oxytocinem, napojili na monitor, že jsem se nemohla ani hýbat, tu jsem si chodila po bytě, predýchavala podle potřeby. Partner mi byl nablízku nebo mě nechal samu tak, jak jsem potřebovala, porodní asistentka se nevnucovala, občas něco zkontrolovala. Teprve když jsem za ní přišla, že už to déle nevydržím, podívala mě, konstatovala, že už rodím, vešla jsem do vířivky, porodila a sama si jako první vzala své dítě do rukou … „

Silvia patří k malé skupině Slovenská žen, která přání porodit podle svých představ dokázala i zrealizovat. I když jednoduché to nebylo a jako většina matek před porodem doma, musela i ona čelit nelibosti a zastrašování okolí. Jak však říká, strach necítila.

Taška do nemocnice byla nachystána
„Nejtěžší pro mě bylo se na porod doma odhodlat, rozhodnout se a ztotožnit s touto myšlenkou. Byl to totiž můj partner, který se pohyboval v komunitě lidí žijících na lazoch, a který byl zastáncem domácích porodů. Já jsem si nejprve nebyla úplně jistá, i když jsem z prvních dvou porodů věděla, že mi porod v nemocnici nevyhovuje. Člověk má obavy z toho, co nezná. Partner mě však postupně, nenásilnou formou přesvědčil. Dívali jsme filmy, četli o tom, absolvovali předporodní přípravu.

Pak to už šlo. Strach jsem neřešila, i když rizika jsem si uvědomovala a při obou dětech jsme měli sbalenou tašku, kdyby bylo třeba jít do nemocnice. Konečně, byla to zásada i mé porodní asistentky: nerodí doma za každou cenu, někdy to zkrátka nejde. U nás naštěstí zásah lékařů potřebný nebyl, „vzpomíná Silvia.

Lékařské kontroly během těhotenství absolvovala všechny. „Kromě amniocentézy a glukózového testu, ty jsem odmítla.“

nátlak okolí
Když si měla vybrat porodnici, lékařce oznámila, že bude rodit doma. A začal se kolotoč nátlaku. „Jako první mi řekla příklad z Austrálie, kde zemřela žena při domácím porodu. Přidali se i moje kamarádky – lékařky, zastrašovali mě, co všechno se může pokazit. Můj partner měl na to rozumný argument: V nemocnici je při porodu mnoho lidí, kteří také mohou hodně pokazit, navíc spoléhají často zejména na přístroje …

Přemlouvala mě i rodina, moje i partnerova – že je to nezodpovědné, že riskujeme … Až dokud jsem se nezeptala otce, kde se narodil on, kolik let měla tehdy jeho máma, a kdo jí při porodu pomáhal. Samozřejmě, že se narodil doma, moje babička měla tehdy 43 let a pomáhala její místní bába. No tak to vidíš, říkám mu. Já mám 37, budu mít u sebe vystudovanou porodní asistentku a k tomu blízko nemocnici. Pak přestal. „

Dvě starší děti Silvia rodila v nemocnici na východě Slovenska před patnácti lety. „Cítila jsem se jako kus, sériové číslo. Vedle mě rodila další žena, napichali mě, ani jsem nestihla otevřít ústa a cokoli říct, pak při porodu ty velké bolesti, obě děti mi vzali na vyšetření … Nerada na to vzpomínám. „